Dědictví Šumavy - Sbírka pověstí ze Šumavy a jihozápadních Čech
Pověsti z Blatenska
Před třiceti lety jsem se ponořil do úžasného světa bájí, pověstí a legend. Zjistil jsem, že jde o pravý klíč
k srdci našich dávných předků. K jejich světu plného zoufání i doufání, k esenci lidské duše, k podivuhodným
příběhům vyprávěným kořenitým jazykem pomocí zkušenosti i fantazie.
A tak jsem začal tato vyprávění sbírat a naslouchat vypravěčům, listovat starými časopisy či se hrbit nad různými
rukopisy po jihočeských archivech. Byl to vlastně nádherný způsob života v dialogu s rovinami mýtů, archetypů a
také se zapomenutým časem zázraků.
Ani Blatensko neuniklo mé pozornosti, zvláště když jsem mohl být přítomen zpracování pozůstalosti blatenského
pana děkana Jana Pavla Hilleho. Dalším důvodem je mé životní přátelství s renesančním mužem – Petrem Štěpánem
z Hajan. Také on mne vtáhl do dějů Blatenska, ať současných, tak i minulých. Ale hlavním důvodem je specifická
melancholie blatenské krajiny a její vody harmonizující vysoké i nízké, dávné i současné, temné i šťastné.
A ku konci mi na mysl přichází nádherná Alšova kresba růže, v jejímž srdci se usadila smrt. Společná blízkost krásy a zániku je tou hlavní silou, kterou k nám promlouvají lidové pověsti ze starého Blatenska.
Více o autorovi Ondřeji Fibichovi na
www.cestyksumave.cz
Čertův kámen
Na Blatné seděl jeden zeman v malé dřevěné tvrzi. Žil se svou čeládkou v chudých poměrech. Jednou se navracel do svého domova a snil, jaké by to bylo, kdyby měl ženu a pěkný kamenný hrádek. Tu se k němu přidružil černý jezdec, a jako by mu četl myšlenky, povídá: „To vše můžeš s mou pomocí mít, stačí, když mne zavoláš!“ a ztratil se ve tmě. Zeman se ve své ložnici převaloval a ne a ne usnout. Nakonec se rozhodl, že neznámého zavolá. Sotva si to pomyslel, cizinec stál u jeho lůžka a slibuje: „Znám tvou touhu po pevném hradu, a když svolíš, abys po dvaceti letech patřil mně, zítra se dám do práce. Ruku na to!“ Zachechtal se a zaťal své nehty do zemanovy dlaně, až krev vytryskla. Pozdě rytíř litoval, komu že se to upsal. Od rána chodil jako tělo bez duše, až se svěřil své hospodyni. Ta znala babské rady a ty také využila. Chytila na dvoře kohouta, zavřela jej do nůše a na plachetku ještě položila kříž. Nůši i s kohoutem ukryla v koutě světnice a připravila si svěcenou svíci. Kvečeru nastalo nad okolní krajinou peklo. Čerti se rozlétli po vsích a zabíjeli kohouty, aby kokrháčové nemařili černé dílo. Blesky a hromy křižovaly nebe a čerti nosili ze všech koutů země kameny na hrad. Vtom se hospodyně pokřižovala, zapálila svíci a otevřela nůši. Jediný živý kohout oslněn světlem vyskočil na stůl a zakokrhal. Hned se zatřásla celá tvrz, zeman omdlel a nastalo hrobové ticho. Za svítání bylo vidět krajinu posetou vyvrácenými stromy a rozházenými kameny. Jeden z největších ležel vedle tvrze poznačený pazourem ďáblovým. I postaven byl vedle Čertova kamene kříž, aby se v Blatné dařilo dílo nebes, a nikoli záměry pekelné.
František Vinter in Výběr 1969/2
Zlaté slípky
Na blatenském náměstí stojí mariánský sloup. Pod ním se ukrývá tajné podzemí. V jeho chodbách čekají prý zlaté slepice, jejichž cena je nedozírná. Až bude někdy v Blatné zle, slepice vyletí ven a jejich prodej město od hladu zachrání.
Josef Virgil Grohmann, Sagenbuch aus Böhmen und Mähren 1863
Více pověstí
Tento projekt vznikl za finanční podpory Česko – německého fondu budoucnosti, ve spolupráci Městské knihovny Prachatice, spisovatele Ondřeje Fibicha a Kreisbibliothek Freyung